OSÍK.cz oficiální internetové stránky obce Osík, vesnice roku 2008

Významné osobnosti obce Osík

František Janda
(akademický sochař, narozen 25.2.1931 v Lomu u Mostu, zemřel 4.3.2015)

Vyučil se zámečníkem, pracoval deset let na hlubinném dole. V letech 1959 - 1965 studoval sochařství na AVU v Praze u Vincence Makovského. Absolutorium získal u profesora Karla Hladíka. Po ukončení školy se usadil se svou ženou Ludmilou v Osíku, kde začal tvořit svá umělecká díla.

Po republice je umístěno asi 30 jeho soch na veřejných prostranstvích, mimo to jsou další v galeriích. Tři plastiky jsou v zahraničí (Belgie - pomník J. Palacha, Dánsko, Nizozemí).

Významná díla:

  • plastika před telekomunikační budovou v Havlíčkově Brodě
  • hudba (mramorová socha) - Litomyšl
  • plastika před gymnáziem ve Svitavách (pískovec)
  • Tereza Nováková (pískovec) - Proseč
  • památník Jana Palacha (soubor čtyř plastik) ve Všetatech
  • velkou galerii plastik má na své zahradě

Josef Dastych
(učitel, narozen 21.3.1913 ve Stříteži u Skutče, zemřel 15.3.1994)

Vystudoval učitelský ústav v Chrudimi. Po jeho absolvování v roce 1932 učil na dívčí škole v Litomyšli, pak v Budislavi, v Dolním Újezdě i jinde. Po skončení vojenské služby byl od 1.12.1938 ustanoven na místo řídícího učitele do Jarošova, kde krátce učil s Petrem Jilemnickým. Za války spolupracoval s odbojovou skupinou a pomáhal ruským zajatcům a partyzánům, za což byl po válce po zásluze vyznamenán.

Po válce zažádal o přeložení do Semanína u České Třebové. Zde vykonal mnoho práce pro zvelebení školy i obce. V roce 1958 využil nabídky přijmout místo ředitele Základní školy v Osíku. I v Osíku začal s většími úpravami školní budovy, které byly už velmi nutné. Pokračovala zde i jeho veřejná práce. Byl knihovníkem, správcem osvětové besedy, vedl dětský pěvecký kroužek a ženský pěvecký sbor, se kterým sklízel úspěchy na soutěžích i na veřejných vystoupeních, hrál s dětmi maňáskové divadlo, spolupracoval s ochotníky jako malíř kulis a maskér, atd. Především však to byl výborný pedagog.

Během působení v Osíku dálkově vystudoval výtvarnou výchovu, což využil i při výuce kreslení na Lidové škole umění v Litomyšli. S malováním začal už v Semaníně a rozvinul je v posledních letech působení v Osíku, kde v roce 1973 skončil s učitelskou činností. Odstěhoval se do Litomyšle a v důchodu se věnoval pouze malování (byl krajinářem).

Antonín Mikolášek
(řídící učitel, čestný občan Osíka, narozen 7.5.1849 v Horním Jelení, zemřel 1.9.1931 v Litomyšli)

Do Osíka přišel jako podučitel v roce 1868, kdy ve školní budově č. 111 byla zřízena druhá třída. Po třech letech byl přeložen na dívčí školu do Litomyšle, ale roku 1876 se vrací zpět do Osíka, tentokrát jako definitivní řídící učitel trojtřídní školy. V této funkci setrval plných 32 let až do odchodu na trvalý odpočinek roku 1908. Mikolášek byl horlivý, obratný a vzdělaný učitel, dobrý metodik. Zpracoval některé příručky pro žáky a učitele, mapy, atlasy. Jeho příručky nejsou velké rozsahem, takže sledoval jejich cenovou dostupnost, jsou však velmi pečlivě zpracované. Pečlivé jsou i jeho barevně tištěné příruční mapy, některé dokonce plastické.

Učitelstvem byl zvolen jako zástupce do Okresní školní rady, na zemské učitelské porady a za předsedu Učitelské školní jednoty v Litomyšli. Patřil mezi zakldatele učitelského ústavu v Litomyšli. V Osíku se přičinil o založení Spořitelního a záložního spolku (Kampeličky) a Nákupního a prodejního družstva, jejichž byl funkcionář. Byl místopředsedou Čtenářsko-ochotnické besedy v Osíku, založené roku 1893 a přejmenované roku 1902 na Hospodářskou besedu, pod kterou byla sdružena řada místních organizací. Aktivně pomáhal ke zlepšení zemědělství obce přednáškami, radami, organizováním výstav, ale jeho pomoc se týkala také ovocnářství, ochotnického divadla, knihovny atd. Obecním zastupitelstvem byl jmenován čestným občanem obce.

Bernard Beniš
(učitel, historik, narozen 11.8.1860 v Dolním Újezdě, zemřel 13.9.1941 v Litomyšli)

Absolvoval učitelský ústav v Příboru na Moravě, učil v Makově a v letech 1887 až 1896 byl učitelem v Osíku, odkud odešel na místo řídícího učitele do Němčic. Potom přešel do Dolního Újezda, kde řídil školu až do odchodu do důchodu.

Je historicky hodnocen jako velmi významný vlastivědný a kulturně historický pracovník, autor řady publikací, např. "Lukáš Pakosta, rychtář v Dolním Újezdě", "Život a selské hospodářství na Litomyšlsku za stara" a dalších. Hojně přispíval do časopisu "Od Trstenické stezky". Jeho nejvýznčnější dílo je třídílný "Památník hospodářského společenství pro soudní okres litomyšlský". V okresním Hospodářském společenství aktivně pracoval jeko jednatel a hodně v této funkci pomáhal i v Osíku. V roce 1925, už jako důchodce, zpracovával dějiny obce Osík do roku 1918 ve dvou kronikách ("Pamětní kniha obce Osík"). Na litomyšlském hřbitově má na pomníku napsáno "spisovatel". Z jeho díla dodnes čerpají historici a archiváři jako z důvěryhodných pramenů.

Josef Mario Korbel
(sochař, narozen 22.3.1882 v Osíku, zemřel 31.3.1954)

Josef Korbel se narodil v Osíku dne 22. března 1882 v rodině evangelického kováře. Byla to zřejmě přísně nábožensky vedená rodina, která to zde neměla snadné. "Byli jsme čeští bratři a říkali nám berani; to mě zlobilo, ale to českobratrství mi snad pomohlo i k odvaze pustit se tak trochu daleko za oceán. Otec nechtěl, abych byl sochařem." Sedmnáctiletý hoch, který tedy nemohl jít studovat do Prahy, odjíždí do USA, bez valných hmotných prostředků, bez znalosti angličtiny, ale s vírou v úspěch. A skutečně. Za dva roky zve do Spojených států bratra Františka a za další dva roky rodiče, kterým koupil ve Wisconsinu farmu.

Teprve když byl hmotně zajištěn, mohl se mladý Korbel věnovat své touze, umění. Odjel studovat do Mnichova a hlavně do Paříže sochařství. Tam se projevil jeho veliký talent, násobený pílí a houževnatostí. Někde tam si také přidává umělecké jméno Mario. Za svého pobytu v Paříži se seznámil s řadou českých umělců, jako byli malíř a grafik T. F. Šimon, sochař Otakar Španiel, malíř a diplomat Ludvík Strimpl, sochař Bohumil Kafka. Z té doby také pochází velké přátelství s mladým slovenským astronomem Milanem Rastislavem Štefánikem. Tehdy jej také Korbel portrétoval.

Některá svá díla přivezl do USA (asi v roce 1905), která zde měla velký úspěch. Usadil se nejprve v Chicagu, kde začal vytvářením pomníků. Chtěl-li se prosadit, musel se podřídit individuálním zálibám boháčů, kteří mívali kolem svých sídel velké parky a do nich si nechávali zhotovovat sochařské výtvory. Jedním z jeho významných mecenášů byl např. George F. Booth v Detroitu, kde měl velký ateliér. Nadále udržoval styky s Evropou.

Po získání dobrého jména v uměleckých kruzích se usidluje v New Yorku. V jeho domě se scházeli umělci, literáti i politici. V roce 1918, když Masaryk, Beneš a Štefánik hledali po světových velmocích spojence pro pomoc při uznávání požadavku Čechů na samostatnost, přichází za Korbelem Štefánik (budoucí ministr vojenství ČSR, který však tragicky zahynul v květnu 1919). Štefánik zde vykonával diplomatickou misi. Korbel jej seznámil s řadou významných osobností, roku 1916 jej uvedl k prezidentu Thomasu Wilsonovi, když se jednalo o uznání Československého státu Amerikou. Snažení českého národa o získání svého místa mezi kulturními státy světa v této době vyjádřil Mario Korbel těmito slovy: "Tehdy nás ve Spojených státech neznal nikdo. Slovo Čech bylo jen mlhavým pojmem. Ale jména: Smetana, Dvořák, Destinnová, to byly ony kouzelné formulky, které nám otvíraly srdce i dveře Američanů. Naše umění bylo prvním a nejúčinnějším českým vyslancem ve světě. Jen podle něho nás poznávali i za mořem a říkali: Máte-li takové umělce, musíte být zdravým národem! Kdybychom neměli kulturu, živá duše by se o nás ještě dnes nestarala!"

Korbel doprovázel Štefánika i na Kubu za prezidentem Mario Menocalem. Tam také náš rodák navázal umělecké styky, které vyvrcholily roku 1919 vytvořením monumentální Alma Mater. Výňatek z dopisu akademika Prof. Dr. Delio J. Carreras Cuevase, kronikáře Havanské univerzity (1984): "Skutečně ukončil toto velkolepé dílo v druhé polovině r. 1919; modelem hlavy a obličeje mu byla slečna Feliciana Villalón y Wilson, šestnáctiletá dcera tehdejšího profesora matematické analýzy na Escuala de Ciencias (Vědecké škole) a zároveň tajemníka veřejných prací republiky - Ing. José Ramóna Villalóna y Sáncheze. Modelem postavy byla jedna kreolka, míšenka dost zralého věku. Dílo bylo poté odlito do bronzu v New Yorku firmou Roman Bronze Works Inc. a umístěno před vchodem do budovy našeho rektorátu na podstavci a základně z kamene a betonu v jednoduchém terénu staré výšiny v 1. pololetí r. 1920, dávno před vybudováním monumentálního schodiště ..."

Korbel coby zralý umělec vynikl jako portrétista žen a děti z kruhu amerických boháčů. Dobře zajištěn mohl se věnovat i tvorbě podle svých zálib. Jeho plastiky najdeme v Metropolitním muzeu v New Yorku, v Chicagu, v Clevelandském muzeu v Ohio a řadě soukromých sbírek a parků, ale i např. ve Vatikánu (Svatá Terezie). Za své umělecké zásluhy byl Korbel jmenován členem americké National Academy of Design a francouzské Legion d'honneur.

O jeho posledních létech se zatím bohužel nepodařilo nic zjistit, jen to, že zemřel 31. března 1954.

Ludmila Jandová
(akademická malířka, narozena 3.8.1938 v Osíku, zemřela 20.10.2008)

Akademická malířka Ludmila Jandová se narodila v Osíku u Litomyšle 3. srpna 1938 v malebné části obce, zvané Lazaret, čp. 9. Její rodiče, Jan a Marie Kalibánovi, měli malou rolnickou usedlost, která jim stačila jen na skromné živobytí. Malá Liduška Kalibánová vyrůstala v drsném, ale poeticky krásném a radostném prostředí. Jejími prvními průvodci byli její rodiče, kteří jí do života dali to, v čem sami žili: lásku k přírodě, úctu k činorodé práci, laskavost a skromnost v jednání s lidmi, základy pravé křesťanské morálky, soužití s celým koloběhem života, se všemi jeho radostmi i strastmi.

Liduška odmalička ráda kreslila. Jejími největšími přáteli se staly tužky, barvy a štětce, jejími náměty příroda a lidé kolem ní. Po studiu na jedenáctiletce v Litomyšli se díky svému talentu dostala na sklářskou školu v Železném Brodě (1956-58), poté na Státní grafickou školu k prof. Karlu Müllerovi (1958-59). Studovala na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vladimíra Silovského a prof. Vojtěcha Tittelbacha (1959-65).

V roce 1961 se provdala za akademického sochaře Františka Jandu (* 1931). Po čestném roce působila jako asistentka u prof. Tittelbacha na AVU. Roku 1969 ukončila aspiraturu. Tehdy měla Ludmila Jandová možnost volby: Buďto zůstat v Praze a pokračovat ve slibně nastoupené kariéře, nebo se vrátit ke kořenům svého života s naprosto nejistou perspektivou života umělce na vlastní dráze. Vybrala si druhou možnost a od roku 1969 žila se svým manželem trvale v Osíku. Zakoupili si bývalou, značně zdevastovanou hospodu zvanou Zbuzany, čp. 156. Zde si oba umělci vytvořili útulné bydlení a také svoje ateliéry. Tady vychovávali své dvě děti - Jiřinu a Martina.

Již během studia začínala L. Jandová s výstavami svých prací, několikrát společně se svým manželem. Několikrát měla své práce i na výstavách v zahraničí. V její tvorbě převažovala drobná grafika s rozličnými náměty, ilustrace knih, pohlednice s vánoční a velikonoční tématikou, až po velké obrazy, malované pastelem. Studium na sklářské škole jí umožnilo vytvořit také mozaiky, kterých je více než deset: největší z nich - „Řeka květů" - je v Litomyšli na obchodním domě Jednota (4,5 x 18 metrů).

Jedna z jejích výstav byla i v Osíku v roce 1985, a byla to pro naši obec obrovská kulturní akce. Její díla jsou v mnoha galeriích, ale co je důležité - její obrázky zdobí i mnoho domácností v Osíku. Její obrázky doprovázejí svátosti křtu, biřmování, manželství i přání Velikonoc a Vánoc, jsou ozdobou výročních tisků, diplomů a blahopřání. Její díla zdobí mimo jiné katedrálu svatého Ducha či královéhradeckou biskupskou rezidenci, vytvořila též logo pro Diecézní eucharistický kongres, který proběhl v Hradci Králové v roce 2002. Za celoživotní dílo a přínos pro církev jí papež Jan Pavel II. udělil vyznamenání „pro ecclesia et pontifice", Litomyšl jí udělila Zvláštní Cenu za přínos městu. Obec Osík vydala v roce 2008 na počest jejího 70. výročí narození publikaci „Kořeny Ludmily Jandové".

V posledních dvou letech statečně odolávala těžkostem vážné nemoci, které podlehla 20. října 2008.